Myšlenky, vzdechy a pousmání v knížečce "Ping-pong aneb Ode zdi ke zdi".
Motto: Své dílko věnuji všem,
kteří při slovu "duše"
nemyslí na pneumatiku.
Ping-pong aneb ode zdi ke zdi. Tak nějak vypadal celý můj život. A netvařte se zúčastněně. Jednak bych Vám nevěřila a pak, to si nestěžuji, bylo to někdy i hezké a rozhodně ne fádní. První školní léta jsem prožila jako nelepší žačka školy. Čím jsem byla starší, tím víc mě škola zajímala zvenčí a výsledky podle toho vypadaly. V šestnácti jsem si připadala pro střední školu příliš stará, tak jsem ji začala "již" ve svých dvacetišesti letech. Na UMPRUM jsem vstoupila jako nadaná, ale nevědomá. Prvním a druhým ročníkem jsem se prokousávala, třetí a čtvrtý jsem studovala s vyznamenáním. Pak se mi podařilo říci "bez korektury" profesorovi, co si myslím, a málem jsem nedostudovala.
Čas lásek byl buďto krátce krásný, nebo dlouze ošklivý.
Mé profese byly atraktivní, ale také jsem dělala ulízečku. A tak bych Vás mohla nudit ještě hodně dlouho.
Básnit si začínám ve chvíli, když je mi něco MOC. Moc blbě, moc krásně, moc ošklivě, veselo, smutno, a tak podobně.
Je-li něčeho moc, vzniká přetlak, a já v takové chvíli sahám na pojistný ventil. Všechny přebytky lásky i hořkosti vypustím na papír a pak už navenek klidná a usměvavá vycházím mezi lid, který mi mou "bezstarostnost " upřímně závidí.
Tam jsem to já...
Sluncem prozlacená tůňka,
paže jabloní svěšené pod tíhou plodů.
Pod nimi úkryt hledám,
tam sama se svou touhou sedám,
tam jsem to já.
Ukrytá před světem,
před lidskou hloupostí,
bez obav z nelásky
myšlenky skládám jak oblázky
v mozaiku příštích dnů.
Tam rodí se mé velké touhy
i vůle k jejich naplnění.
Zmámená vůní trav
stavím své vzdušné zámky
směle a bez obav
v místech, kde slovu láska všíchni rozumí.
